Fotografický zin vznikl jako doprovodný výstup k plánované fotografické výstavě The World We Left Behind a převádí její základní koncept do sekvenční podoby. Samotný soubor zachycuje svět, z něhož se člověk vědomě vytratil, přičemž v krajině nadále přetrvávají relikty jeho někdejší existence. Tyto fragmenty se proměňují v pomyslné pomníky podléhající času – jejich postupné mizení naznačuje okamžik, kdy zaniká i poslední stopa paměti a nastupuje stav tichého, indiferentního klidu.Soubor tematicky vychází z úvah norského filozofa Petera Wessela Zapffeho o možnosti dobrovolného ukončení lidského rodu jako reakce na existenciální tíseň a dále je rámován perspektivou kosmického pesimismu. V tomto horizontu se člověk jeví jako efemérní jev, jehož význam se rozplývá v měřítku světa, který jej zásadně přesahuje. Fotografický celek tak artikuluje vztah mezi pomíjivostí lidské přítomnosti a trváním nelidského prostředí. Materiálová podstata zinu vychází z analogového procesu: fotografie byly pořízeny v letech 2023–2025 na středoformátový fotoaparát, následně zvětšeny na různé typy fotopapíru s proměnlivou gradací a dále ručně retušovány; zin tyto původní, autorsky upravené obrazy převádí do reprodukované podoby v komorním, výrazně zmenšeném formátu.

Johan Čapek pracuje s analogovým obrazem napříč fotografií i filmem. Dlouhodobě fotografuje na střední formát a současně využívá 8mm film, na němž vytváří krátkometrážní experimentální dokumenty. Jeho práce jsou často dlouhodobě rozpracované a vznikají v průběhu několika let – například středometrážní projekt Zápisky: ze spatření rozvíjí už od roku 2020 dosud. Ve své tvorbě se soustředí především na člověka a jeho vztah k přírodě, často v kontextu severských krajin. Tento motiv rozvíjí jak ve filmech (např. Ísland, Zápisky z Lofot), tak ve fotografických souborech.